Recenze knihy: Could Should Might Don‘t

Jiří Devát

Could Should Might Don’t: How We Think About the Future od Nicka Fostera (2025, Canongate Books) není příručka plánování ve scénářích (Scenario Planning) ani sbírka fascinujících predikcí. Je to kultivovaná, místy však velmi ostrá kniha o tom, proč dnes o budoucnosti tak snadno mluvíme povrchně, dogmaticky nebo falešně. Pro zastánce strategického foresightu je cenná právě proto, že oboru neškodí zvenčí, ale pomáhá mu vyčistit vlastní zrcadlo.

Nick Foster – britský designér a kreativec žijící v Kalifornii – neprodává budoucnost jako efektní výjev. Nechce čtenáře ohromit dalšími technologickými vizemi ani mu nabídnout soubor sebejistých výroků o tom, co přijde. Naopak výslovně říká, že tato kniha není určena hlavně praktikujícím futuristům, neobsahuje „metodologie, matice ani pyramidy“, nenabízí predikce a nechce tvrdit, co poroste, co poklesne ani do čeho bychom měli investovat. Její ambicí je udělat krok zpět a naučit nás lépe porozumět samotným způsobům, jimiž je budoucnost vytvářena a prezentována.

To je mimochodem ambice mnohem významnější, než se může na první pohled zdát. Foster v úvodu velmi přesně popisuje, že naše obrazy budoucnosti jsou obvykle koláží převzatých představ – z korporátních vizí, médií, politických proklamací, technických demonstrací i science fiction. Budoucnost už dávno není prázdný prostor pro vlastní myšlení; je to přetížené jeviště cizích narativů. Právě zde kniha míří přesně: neptá se nejprve, co bude, ale kdo nám to vlastně vypráví a s jakým intelektuální předpojatostí tomu nasloucháme.

Z pohledu strategického foresightu je to zásah do velmi živého místa. V nejlepší tradici plánování ve scénářích, jak je formuloval Paul J. H. Schoemaker, nejde o věštění, ale o disciplinované rozšíření pole představitelných budoucností. Scénáře mají zachytit širší rozsah možností, kompenzovat přehnanou sebedůvěru a tunelové vidění a převést neurčitost do podoby příběhů, s nimiž lze strategicky pracovat. Foster tuto tradici neodmítá; spíše připomíná, že i ona může časem ztvrdnout do stylu, který působí moudřeji, než jakou ve skutečnosti je.

Kniha je koncepčně vystavěna kolem čtyř módů budoucnostního myšlení – Could, Should, Might a Don’t – které Foster chápe jako čtyři cípy jedné mapy. Každý z nich má svou funkci a své svody. Could budí představivost a energii, Should dodává směr a rozhodnost, Might rozšiřuje prostor možností a Don’t vnáší odpovědnost a cit pro důsledky. V závěru knihy Foster tuto architekturu shrnuje s pozoruhodnou přesností a bez samolibosti: žádný z těchto módů není sám o sobě dostačující, každý je silný jen do chvíle, než začne předstírat, že mu patří celek.

Pro čtenáře z prostředí foresightu bude zřejmě nejzajímavější autorova kritika Should futurismu a s ní spojený pojem „numeric fiction“. Foster připomíná jednoduchou, ale nepříjemnou pravdu: jakmile se plná čára v grafu změní v tečkovanou, vstupujeme z oblasti faktu do oblasti příběhu, byť příběhu oděného do grafu, tabulky a modelu. To není útok na analýzu, ale na falešný pocit bezpečí, který z čísel rádi čerpáme. Pro strategický foresight je to cenné varování: špatně uchopená exaktnost (příliš daleko protažená čára v grafu) může být stejně zavádějící jako laciná futurologická fantazie.

A zde je třeba dodat něco, co Fosterovu knihu činí pro zastánce foresightu zvlášť užitečnou. Světové ekonomické fórum definuje globální riziko jako možnost události nebo stavu, který by negativně zasáhl významnou část globálního HDP, populace nebo přírodních zdrojů. To je přísná a správně chladná definice. Jenže Foster pracuje o patro výš: zkoumá mentální aparát, kterým takové (v pojetí foresightu) extrémní stavy nejistoty rozeznáváme, zveličujeme, banalizujeme nebo zaměňujeme za ideologii, trend či marketingový slogan. Jinými slovy, nezpochybňuje význam práce s nejistotami; zpochybňuje kvalitu našeho vidění – dilema, se kterým bojuje každý kvalitní foresighter.

V jistém smyslu je to kniha, kterou foresight potřeboval právě teď. I naše vlastní metodické materiály o plánování ve scénářích připomínají, že smyslem oboru je práce s nejistotami, tvorba kontrastních scénářů, průběžný monitoring slabých signálů a testování strategií vůči různým možným světům, nikoli mechanická extrapolace minulosti. Foster tento základ nepopírá. Připomíná však, že žádná metoda sama o sobě nezaručí kvalitu myšlení, pokud se z ní stane rituál. A právě v době, kdy foresight zažívá novou renesanci spolu s AI, prediktivními nástroji a datovou automatizací, je taková připomínka na místě. Jak pro foresightery, tak zejména pro klienty, kteří uvěřili, že AI dokáže nahradit kritické myšlení.

Abychom nestrhli pozornost jen na foresight, nejosobnější a nejpřesvědčivější příspěvek Fosterovy knihy ale leží jinde: v myšlence Future Mundane. Tam je kniha nejsilnější a nejméně zaměnitelná. Foster tvrdí, že budoucnost je třeba stáhnout z pódia, z laboratorních vizualizací, ze strategických decků i z televizních apokalyps a zasadit ji zpět do obyčejného života. Do autobusů, kuchyní, supermarketů, front, kapes, nočních směn, dětské péče a opotřebovaných bot. Budoucnost podle něj přestává být mýtem ve chvíli, kdy ji začneme chápat jako prodloužení našeho světa, ne jako jeho sterilní náhradu. To je postřeh, který by si měl obor strategického foresightu osvojit hlouběji, než je dnes zvykem.

Právě zde se také ukazuje hranice knihy. Kdo čeká metodiku scénářů v duchu Shellu, bude zklamán. Foster nedává do ruky nástroj, spíše zpřesňuje úsudek. Nenabízí workshopový postup (my ano), ale náročnější disciplínu pozornosti. To může být pro některé manažery nedostatečné. Jenže možná je to jen jiný typ užitku. Strategický foresight nepotřebuje pouze nové frameworky; potřebuje i větší citlivost k tomu, kdy se budoucnost mění v ozdobnou rétoriku, číselnou iluzi nebo ideologickou projekci. Fosterova kniha v tomto směru působí jako korektiv, nikoli jako konkurence.

Můj verdikt? Could Should Might Don’t je pro zastánce strategického foresightu velmi dobrá kniha právě proto, že není příručkou, ale hygienickým návodem. Je to esejisticky psaný, intelektuálně poctivý a užitečně neklidný text o kvalitě myšlení o budoucnosti. Neříká, co si o ní máme myslet. Nutí nás přemýšlet, zda to, co jsme si dosud mysleli, nebylo příliš snadné. A v době, kdy se svět štěpí, nejistoty houstnou a každé druhé číslo předstírá, že je pravda, je to služba, kterou nelze považovat za malou.